Začátek v LA


Ačkoliv jsem šla spát pozdě, protože jsem se předchozí noc dozvěděla, že zavazadlo může mít pouze 18kg a mě tak čekalo přeskládávání, budík v 5 hodin ráno mě probral dokonale. Následovalo poslední přerovnání věcí, ujištění, že je vše na svém místě a znalecké potěžkání kufru, u kterého jsem usoudila, že se do 18kg zaručeně vejdu.

Hotel naštěstí zajišťoval dopravu, takže jsem v 6:30 stála připravená u vchodu a čekala na dopravce. Trošku mě zarazil, když po mě chtěl vědět, jakou část letiště potřebuji a moje odpověď Baltimore/Washington si vyžádala jen protočení panenek. Tak trochu jsem žila v domnění, že se jedná o malé letiště, ale malé letiště je v USA asi něco ve stylu naší Ruzyně. Naštěstí byl pán profesionál každým coulem, takže mu stačilo říct jméno přepravce a věděl.

Po příjezdu na letiště ve mě má panika, jak budu cestovat sama po USA, jen vzrostla. Velké množství lidí, značek a příkazů a já uprostřed toho s kufrem, těžkou příruční taškou (ta totiž neměla váhový limit), losem a pocitem jak tragikomicky asi v danou chvíli vypadám. 
Díky check-inu v pohodlí hotelu (jestli se to tak dá nazvat s padající wifi) jsem se mohla vydat přímo k přepážce, naťukat informace do počítače a odevzdat kufry. Se zatajeným dechem jsem položila kufr na váhu a při čísle 54 liber jsem přivřela oči v očekávání, kolik mě to bude stát. Aerolinka mě překvapila, protože mi napařili “pouhých” 25 dolarů což je s porovnáním za cenu kufrů jako nic. Pak už nezbývalo nic jiného, než se vydat k bráně a čekat. Náš let měl hodinu zpoždění, takže jsem si stihla několikrát "klimbnout", což se ukázalo jako skvělá příprava na let.




Jelikož je nízkonákladovka Spirit Amerika opravdu nízkonákladová, nebyla na palubě ani televize, ani slot pro poslouchání hudby, takže co si člověk nepřinesl, to neměl a to samé platilo i o jídle. Naštěstí se můj los ukázal jako ideální polštář, který obtočením okolo krku posloužil tak dokonale, že jsem prospala skoro celý let a byla připravená objevovat LA.

Hned po příletu mě čekal další šok. Jestli se mi zdálo letiště Baltimore/Washington velké, tak LA bylo přímo monstrózní (asi vás teď napadá, že se mám na co těšit na JFK, ano já vím!). Naštěstí jsou východy vcelku dobře označená a já tak našla výdej zavazadel v rekordním čase.

Cestu do hostelu jsem výjimečně vyhledala den předem a dokonce ji i zapsala a nedala jsem tak na svůj instinkt “to najdu po cestě”. Tady by mi to asi ani nepomohlo... Jenže jsem bohužel nenašla autobus, který mě měl odvést na červenou linku a tak jsem vzala za vděk linkou zelenou. Co na tom, že je to přes celé město...
Tím začalo mé kulturní poznávání města a jeho koloritu, protože zelená linka projížděla okrajovými částmi města a mě se tak několikrát během jízdy zatajil dech a panika vystoupala do nepřiměřených výšin.

Metro v LA funguje na systému nabíjecích karet, které nabijete buď na jednu cestu za 1,75 nebo na celý den za 7 dolarů, což mi osobně přijde přijatelné. Horší to už je s frekvencí dopravy, ta je oproti Praze delší, takže si občas na autobus nebo metro počkáte.

V místě kde jsem nastupovala, bylo vcelku normální, že jezdí lidé s kufry, ale patrně ještě nevypadám natolik domestikovaně, abych nevzbuzovala rozruch. Kamkoliv jsem vešla, místní si mě začali prohlížet a zhodnocovat, zda jsem nejslabší článek stáda či ne. Takže jsem se snažila udržet drsňácký výraz, děkovala Bohu, že jsem se rozhodla nenalíčit a proklínala sama sebe, že se mi nepodařilo narvat losa do kufru, protože s ním byla má drsňácká image trošku narušená.

Navíc je sice úžasné, že existují kufry na kolečkách, ale pokud jste obklopeni ze všech stran naštvanými místními, kteří vypadají, že stačí trošku a vytáhnou bouchačku či nůž, věřte že při zatáčkách a prudším brždění zažíváte dost krušné chvíle, kdy se snažíte udržet kufr na jednom místě a co nejdál od jejich nohou. O dámě, která seděla poblíž mě, s monoklem na obličeji, palcem v puse a hypnotickým pohledem na mého chudáka losa, už raději ani psát nebudu... Snažila jsem se zaktivovat svůj neviditelný mód a celou dobu si nadávala, že někam chodím sama.

Když jsem vystoupila překvapilo mě, jak střed města a údajné centrum vypadá dost prázdně a hole. Jak jsem záhy zjistila, bylo to tím, že jsem vystoupila u parkoviště... ale i při další cestě jsem měla dojem, jako když jsem se nevymotala z předměstí a spíše jsem si připadala jak na periférii Vídně. Vydala jsem se hledat jídlo s dostupnou wi-fi, abych si mohla najít cestu, která vedla z mé zastávky metra do hotelu. Ve chvíli, když jsem viděla T-Mobile, mé nadšení vzrostlo a já se mohla konečně stát mobilní. Protože jsem sama zhodnotila, že bez GPS se na cestách neobejdu.


Když jsem vcházela do prodejny, společně se mnou vešel muž, s tetováním po celém obličeji, dlouhými vlasy a potrhaným oblečením. Jen co vešel do obchodu, dostalo se mu nadšeného uvítání od prodavačů a já přemýšlela, jestli jsem divná já či oni, protože pán vypadal šíleně. Jak se pak ukázalo, moc daleko od pravdy jsem nebyla. Pán si proběhl prodejnou, ošahal obaly na mobily, pozdravil se s každým prodavačem, zatančil si na mexickou hudbu a tanečními kroky vyšel ven. Jak jsem se dozvěděla později od jednoho z asistentů, pán je známá firma a do prodejny chodí každý den, většinou aby se mohl napít vody. No což, já nemám co říkat, můj los na kufru mě zařazoval do podobné skupiny.

S GPS jsem našla hotel vcelku rychle a tak jsem se mohla ubytovat a protože byl krásný den, rozhodla jsem se prozkoumat pláž. Protože je mi systém dopravy v LA stále trošku vzdálený, vydala jsem se metrem do Long Beach. Díky problémům na trati a všeobecně delší cestě jsem se dostala na místo určení až za tmy a poté co mi GPS řekla, že k oceánu je to ještě 44 minut chůze, rozhodla jsem se, že s pláží počkám a prozkoumám město. Abych pravdu řekla, pokud se ještě někdy dostanu do LA, Long Beach bude moje destinace. Oproti Downtown je mnohem čistší a vzdušnější a je vidět, že se zde více počítá s turisty. Ale abych Downtownu nekřivdila, ve večerním světle vypadá taky dobře, což všeobecně celé LA.




Po návratu na pokoj jsem se seznámila s mými spolubydlícími a objevila jsem tím krásu hostelů. Jelikož se jednalo o partu 4 holek, přizvaly mě, abych šla společně s nimi na párty. Po oblečení jsme se vydaly autem do Santa Monica (další místo, které bych chtěla navštívit) a protože některým z nich ještě nebylo 21, odmítli nás pustit do klubu. Nakonec to ani moc nevadilo, protože jsme objevily sushi restauraci Wokcano, kterou pokud budete v Santa Monice, rozhodně navštivte. Sushi bylo vynikající a za 19 dolarů jsem kromě 9 kusů delikatesního sushi dostala i salát a Miso polévku, cože mi přijde skvělé. Restaurace měla také bar, který byl umístěný mezi bloky dvou budov, takže jsme měli zajištěné disko pod širým nebem.

Poté co diskotéka skončila jsme se vydaly na nedalekou pláž a já konečně viděla oceán. Sice v noci, ale o to magičtější to bylo. Bohužel se mi vybil mobil, takže z pláže žádné fotky nejsou.

Komentáře

Oblíbené příspěvky