Rychle a zběsile aneb jaké je pracovní tempo v USA (2. část)
V předchozím příspěvku jsem skončila u toho, jak nás organizátoři nechali na pospas špinavému nádobí, zatím co ostatní odvezli do hlavního stanu, kde měla probíhat příprava svatby. Doufám, že mi odpustíte takový násilný střih, ale bylo to nutné, je toho před námi ještě dost :-)
Asi bych měla začít jedním zajímavým faktem, kterým je to, že Američané nechodí pěšky. Nechodí na dlouhé túry, ale ani na krátké procházky a to nikdy. I kdyby stáli na hořícím mostě, předpokládám že by se nepohnuli ani o píď, dokud by jim někdo nepřistavil auto. Z našeho ubytování je to do resortu zhruba 5 minut svižné chůze, 10 pokud se chcete kochat okolím a i tak všichni Američané čekají na kyvadlovou dopravu, aby je odvezla. Tudíž jsme jako evropané dost velkou raritou a ve chvíli, kdy jsme se vydali do obchodu vzdáleného 40 minut, tak si nás patrně vyfotili do místního muzea kuriozit.
Abych se ale vrátila zpět, se spolubydlící jsme byly zaseknuté na banketu, který už postupně končil a dle proudícího davu svatebčanů se dalo usuzovat, že brzy začne večeře. Lidé odcházeli na zastávku odkud jim měl jet autobus, aby je dovezl na golfové hřiště, na kterém byl umístěný speciální stan. Z této zastávky nás měli vypravit do stanu, jenže vzhledem k velkému počtu čekajících hostů bylo zcela nemožné nám přistavit vozidlo, které by nás odvezlo a jaksi nám nedovolili svést se s hosty. Pokorně jsme tedy uklízely, nervózně sledovaly hodinky a spekulovaly co vše si už stihli ostatní projít.
Ve chvíli, kdy nám už došla trpělivost, jsem zašla za koordinátorkou a sdělila jí, že pokud nejsme ve vedlejším městě, neodděluje nás sedmero moří či lávový potok (tak drsně jsem to neřekla, protože zrovna tuhle slovní zásobu jsem se neučila), tak ke stanu umíme dojít i pěšky. Nejprve následovalo pár vteřin zadrženého dechu, pak vykulené oči a poté úlevné vydechnutí, kdy paní došlo, že jsme vlastně evropanky a můžeme jít po svých.
Vydaly jsme se tedy na cestu a popravdě jsme velmi brzo začaly litovat. Bylo vedro, netušily jsme, kde se zrovna nacházíme a v půli cesty jsme si říkaly, jestli bychom tam s autobusem po posledních hostech nebyly dřív. Naštěstí se nám vše povedlo a i když jsme dorazily splavené, mohly jsme se vydat do práce.
Tam jsme zjistily, že jsme o nic nepřišly, protože se nácvik nekonal. Místo naší skupinky o devíti lidech nás tam bylo trojnásobně více a v nastalém zmatku jsme byli všichni rádi, když jsme se dostali do fronty a mohli čekat na pokyny. A tehdy začal ten správný hon, doslova.
Původní představa byla ta, že do hlavního stanu, kde sedělo 240 hostů, vejdeme vyrovnaní do řady, elegantně obkroužíme stůl, zastavíme se tak, aby každý z číšníků stál mezi 2 hosty, hbitě naservírujeme salát zleva, uděláme dva kroky vlevo a znovu budeme zleva servírovat. Zhruba nějak takhle:
Bohužel jedna třetina z naší skupiny, ačkoliv trénovala podávání pod drobnohledem, to stačila zapomenout, druhá se to nikdy neučila a tak ta třetí, co to uměla či si to pamatovala, měla smůlu.
Vypadalo to tedy tak, že se na pokyn hlavního kapitána snesl houf rukou, což by samo o sobě bylo v pořádku, pokud by při úkroku vlevo hojná část lidí nešla vpravo a tím pádem při dalším servírování obsadila prázdná místa, která obsadit neměla. To mělo za následek horkou chvilku pro číšníka, který vše dělal dle instrukcí a najednou musel v jedné sekundě vyhledat prázdné místo, nadzvukovou rychlostí talíř doručit a doufat, že se mu to povedlo tak rychle, že si nikdo ničeho nevšiml.
V horším případě takovýchto fantů vzniklo více, to se pak celé servírování přetransformovalo na oblíbenou zábavu raných narozeninových večírků, kdy nám bylo zakázáno popíjet alkohol a tak, abychom měli možnost se nějak pomlátit, se hrála hra s hudbou a židlemi (jak asi tušíte se židlemi, kterých bylo o jeden počet méně než soutěžících). V našem případě byl počet talířů a číšníků vyrovnaný, ale samozřejmě ve snaze umístit talíř co nejdříve, si člověk připomněl ty trapné chvíle, kdy pro pobavení všech běhal od jedné zasednuté židli k druhé.
Horší to pak bylo ještě v případě sklízení, tam se měnilo pořadí, protože se sklízí nádobí zprava. Což by možná bývalo i jednoduché, pokud by nezůstal zachovaný posun doleva. Koordinace pravé a levé spojená s umístěním číšníka u prvního člověka, od kterého bude brát talíře, měla za následek jednoduchou instrukci: "Běž tam a ber první talíř, co uvidíš!"
Ačkoliv se nám synchronizované servírování chvílemi vymykalo z rukou, myslím si, že jsme se časem sjednotili a kdo ví, kdyby se servíroval i dort, mohlo to být už v dokonalém rytmu. Ve výsledku se ani nic moc velkého nestalo, protože měla svatba úspěch a vzhledem k tomu, jakých laskomin se účastníkům svatby dostalo, myslím si, že servírování moc neřešili.
Celkově vypadala svatba nádherně a byla jsem ráda, že jsem se mohla účastnit něčeho tak velikého. Ono vidět stan o 3 místnostech na golfovém hřišti a ještě s vlastními záchody, už je samo o sobě zážitek (ano, tak málo mi stačí ke štěstí). Jediný problém byl, že jsme si nebyli jistí v kramflecích, protože se o svatbě sice dlouho mluvilo, ale příprava pak proběhla lusknutím prstu a my jsme byli hozeni do akce.
Naše první práce tak trvala od 11 hodin, kdy jsme měli sraz až do půlnoci, takže ačkoliv jsme byli natěšení, druhý den jsme se nemohli hnout a byli jsme rádi, že máme volno. V průběhu celé akce nás monitorovali, a na základě našeho počínání jsme byli následně rozřazení do různých oddělení. Já jsem se vysloužila Room service. O tom, zda je to podle mě dobře či špatně, vám povím zase příště.
Mějte se krásně
Ema
 |
| pixabay.com |
Asi bych měla začít jedním zajímavým faktem, kterým je to, že Američané nechodí pěšky. Nechodí na dlouhé túry, ale ani na krátké procházky a to nikdy. I kdyby stáli na hořícím mostě, předpokládám že by se nepohnuli ani o píď, dokud by jim někdo nepřistavil auto. Z našeho ubytování je to do resortu zhruba 5 minut svižné chůze, 10 pokud se chcete kochat okolím a i tak všichni Američané čekají na kyvadlovou dopravu, aby je odvezla. Tudíž jsme jako evropané dost velkou raritou a ve chvíli, kdy jsme se vydali do obchodu vzdáleného 40 minut, tak si nás patrně vyfotili do místního muzea kuriozit.
Abych se ale vrátila zpět, se spolubydlící jsme byly zaseknuté na banketu, který už postupně končil a dle proudícího davu svatebčanů se dalo usuzovat, že brzy začne večeře. Lidé odcházeli na zastávku odkud jim měl jet autobus, aby je dovezl na golfové hřiště, na kterém byl umístěný speciální stan. Z této zastávky nás měli vypravit do stanu, jenže vzhledem k velkému počtu čekajících hostů bylo zcela nemožné nám přistavit vozidlo, které by nás odvezlo a jaksi nám nedovolili svést se s hosty. Pokorně jsme tedy uklízely, nervózně sledovaly hodinky a spekulovaly co vše si už stihli ostatní projít.
Ve chvíli, kdy nám už došla trpělivost, jsem zašla za koordinátorkou a sdělila jí, že pokud nejsme ve vedlejším městě, neodděluje nás sedmero moří či lávový potok (tak drsně jsem to neřekla, protože zrovna tuhle slovní zásobu jsem se neučila), tak ke stanu umíme dojít i pěšky. Nejprve následovalo pár vteřin zadrženého dechu, pak vykulené oči a poté úlevné vydechnutí, kdy paní došlo, že jsme vlastně evropanky a můžeme jít po svých.
Vydaly jsme se tedy na cestu a popravdě jsme velmi brzo začaly litovat. Bylo vedro, netušily jsme, kde se zrovna nacházíme a v půli cesty jsme si říkaly, jestli bychom tam s autobusem po posledních hostech nebyly dřív. Naštěstí se nám vše povedlo a i když jsme dorazily splavené, mohly jsme se vydat do práce.
Tam jsme zjistily, že jsme o nic nepřišly, protože se nácvik nekonal. Místo naší skupinky o devíti lidech nás tam bylo trojnásobně více a v nastalém zmatku jsme byli všichni rádi, když jsme se dostali do fronty a mohli čekat na pokyny. A tehdy začal ten správný hon, doslova.
Původní představa byla ta, že do hlavního stanu, kde sedělo 240 hostů, vejdeme vyrovnaní do řady, elegantně obkroužíme stůl, zastavíme se tak, aby každý z číšníků stál mezi 2 hosty, hbitě naservírujeme salát zleva, uděláme dva kroky vlevo a znovu budeme zleva servírovat. Zhruba nějak takhle:
 |
| Film: Obsluhoval jsem anglického krále |
Vypadalo to tedy tak, že se na pokyn hlavního kapitána snesl houf rukou, což by samo o sobě bylo v pořádku, pokud by při úkroku vlevo hojná část lidí nešla vpravo a tím pádem při dalším servírování obsadila prázdná místa, která obsadit neměla. To mělo za následek horkou chvilku pro číšníka, který vše dělal dle instrukcí a najednou musel v jedné sekundě vyhledat prázdné místo, nadzvukovou rychlostí talíř doručit a doufat, že se mu to povedlo tak rychle, že si nikdo ničeho nevšiml.
V horším případě takovýchto fantů vzniklo více, to se pak celé servírování přetransformovalo na oblíbenou zábavu raných narozeninových večírků, kdy nám bylo zakázáno popíjet alkohol a tak, abychom měli možnost se nějak pomlátit, se hrála hra s hudbou a židlemi (jak asi tušíte se židlemi, kterých bylo o jeden počet méně než soutěžících). V našem případě byl počet talířů a číšníků vyrovnaný, ale samozřejmě ve snaze umístit talíř co nejdříve, si člověk připomněl ty trapné chvíle, kdy pro pobavení všech běhal od jedné zasednuté židli k druhé.
Horší to pak bylo ještě v případě sklízení, tam se měnilo pořadí, protože se sklízí nádobí zprava. Což by možná bývalo i jednoduché, pokud by nezůstal zachovaný posun doleva. Koordinace pravé a levé spojená s umístěním číšníka u prvního člověka, od kterého bude brát talíře, měla za následek jednoduchou instrukci: "Běž tam a ber první talíř, co uvidíš!"
Ačkoliv se nám synchronizované servírování chvílemi vymykalo z rukou, myslím si, že jsme se časem sjednotili a kdo ví, kdyby se servíroval i dort, mohlo to být už v dokonalém rytmu. Ve výsledku se ani nic moc velkého nestalo, protože měla svatba úspěch a vzhledem k tomu, jakých laskomin se účastníkům svatby dostalo, myslím si, že servírování moc neřešili.
Celkově vypadala svatba nádherně a byla jsem ráda, že jsem se mohla účastnit něčeho tak velikého. Ono vidět stan o 3 místnostech na golfovém hřišti a ještě s vlastními záchody, už je samo o sobě zážitek (ano, tak málo mi stačí ke štěstí). Jediný problém byl, že jsme si nebyli jistí v kramflecích, protože se o svatbě sice dlouho mluvilo, ale příprava pak proběhla lusknutím prstu a my jsme byli hozeni do akce.
Naše první práce tak trvala od 11 hodin, kdy jsme měli sraz až do půlnoci, takže ačkoliv jsme byli natěšení, druhý den jsme se nemohli hnout a byli jsme rádi, že máme volno. V průběhu celé akce nás monitorovali, a na základě našeho počínání jsme byli následně rozřazení do různých oddělení. Já jsem se vysloužila Room service. O tom, zda je to podle mě dobře či špatně, vám povím zase příště.
Mějte se krásně
Ema
Komentáře
Okomentovat