Cestou necestou
Ačkoliv jsem nejdříve chtěla napsat pár článků o přípravách, vzhledem k tomu jak tu máme rušno, napíšu nejprve cestu a pár zážitků. Postupně se můžete těšit i na informace jak probíhal celý proces, který předcházel odletu - pohovor, návštěva ambasády i balení na cestu.
Náš odlet byl naplánovaný na 9:55 z Letiště Václava Havla, takže okolo 7:40 jsem byla na letišti a připravovala se na Check-in. Bohužel se mě, ani ostatním, nedařilo registrovat online, takže jsme museli čekat na přepážce dopravce Air France, se kterým jsme letěli. Naštěstí nám udělali hromadný check-in, takže jsme měli jistotu, že se naše zavazadla budou držet zhruba pohromadě a budeme mít sedadla někde poblíž sebe. Vše proběhlo v pořádku, jen nastal menší problém s jedním vízem, takže jsme si chvilku počkali, ale vše bylo nakonec ok a my se mohli vydat na cestu.
Průchod přes kontroly proběhl v pořádku, dokonce jsem poprvé v životě nepípala, což je na mě velký zázrak. Pak už je stačilo počkat, až nám přiletí letadlo. Aby nám čekání uteklo, prošli jsme pár obchodů a já našla pana Krtečka, který mi teď v USA střeží klíče a určitě se ještě na pár fotkách objeví.
Přílet do Paříže byl velmi rychlý a zatím jsem osobně neviděla krásnější letiště, než je letiště Charlese De Gaulla. Nejen že má zajímavou architekturu, ale najdete zde i krásné obchůdky a volnočasové aktivity. Vynikající byl třeba koutek s počítačovými hrami, který byl zdarma. A mě osobně nejvíc bavil dětský koutek se zámkem plným Disney postaviček.
Pak už nás čekala ta nejdůležitější část a tou bylo nastoupení do letadla do Washingtonu D.C. Už při nástupu nám bylo divné, že je v letadle neskutečné vedro a brzy jsme pochopili proč. Rozbila se klimatizace a my nemohli odstartovat, dokud nebude vše v pořádku. Ačkoliv se posádka snažila, čekání bylo hodně úmorné a vzhledem k tomu, že kapitán letadla neuměl moc dobře anglicky, jsme chvílemi ani netušili co se děje. Klimatizace se naštěstí do 20 minut opravila, takže jsme měli příjemnější ovzduší, ale vše ještě nebylo hotové, takže jsme ve výsledku seděli na místech hodinu a půl.
Nevím, jestli to bylo způsobené tak dlouhým čekáním, ale následný let z Paříže do Washingtonu byl nekonečný a ačkoliv jsem hypnotizovala obrazovku ukazující let, připadalo mi, jako bychom byli stále na stejném místě. Naštěstí letušky byly velmi příjemné a snažily se nám let co nejvíce zpříjemnit. Kromě toho byla možnost dívat se na vybrané filmy na dotykové obrazovce na sedadle před vámi, takže kdo měl zájem, mohl si krátit čas filmem. U mě vyhrálo Frozen a do teď se mi nepodařilo dostat většinu písniček z hlavy :-)
Vynikající bylo také jídlo, kromě aperitivu a krekrů, na nás také čekal hlavní chod (u mě zvítězilo kuře) a pak ještě menší svačina v podobě housky, jogurtu, smetanového sýra a pomerančového džusu.
Nasycení a unavení jsme konečně po deseti hodinách sezení v letadle, dorazili na letiště ve Washingtonu. Čekala nás už jen kontrola na imigračním, které jsme se trošku báli, protože pokud bychom se zdáli podezřelí, existovala ještě šance, že bychom mohli být posláni zpět. A věřte, že po zhruba 12 hodinách v letadle (započtena i cesta do Paříže) je další cesta letadlem to jediné, co vám chybí k cestě do Bohnic.
Naštěstí vše proběhlo v pořádku, a byli jsme vyzvednutí naším zaměstnavatelem na letišti. Jelikož jsme byli poslední skupinka, mohli jsme nasednout do minibusu a vydat se do resortu. V minibusech na nás už čekal box plný sendvičů, krabice brambůrků a cookies (těch pravých, domácích) a velké množství pití, zkrátka vše, co potřebujete ke štěstí. Dokonce nám bylo nabídnuto, že se cestou stavíme ve Wallmatu, abychom si mohli nakoupit vše potřebné. Z toho nakonec sešlo, protože se nám řidiči cestou patrně ztratili, takže místo 3 a půl hodin jízdy jsme jeli zhruba 5, takže jsme vážně nebyli schopni vylézt a jít nakupovat.
Nakonec jsme na ubytovnu dorazili kolem půlnoci a tak jsme se netěšili na nic jiného, než na postele. Přivítala nás skupinka lidí, kteří už na ubytovně byli, pomohli nám vynést zavazadla a zvali nás na párty, kterou jsme všichni kvůli únavě odmítli. Další den jsme pak zjistili, že pořádali párty jen na naši počest a že se nemohli dočkat, až uvidí Evropany (doufám, že jsme jim dalším večerem vynahradili předchozí zklamání).
Pak už jsme jen povlékli postele, vybalili to nejnutnější a usnuli spánkem spravedlivých.
Abych pravdu řekla, jsem hodně ráda, že mě další cesta čeká až za 3 měsíce.
A co vy, jak zvládáte cestování?
Mějte se krásně
Ema
Náš odlet byl naplánovaný na 9:55 z Letiště Václava Havla, takže okolo 7:40 jsem byla na letišti a připravovala se na Check-in. Bohužel se mě, ani ostatním, nedařilo registrovat online, takže jsme museli čekat na přepážce dopravce Air France, se kterým jsme letěli. Naštěstí nám udělali hromadný check-in, takže jsme měli jistotu, že se naše zavazadla budou držet zhruba pohromadě a budeme mít sedadla někde poblíž sebe. Vše proběhlo v pořádku, jen nastal menší problém s jedním vízem, takže jsme si chvilku počkali, ale vše bylo nakonec ok a my se mohli vydat na cestu.
Průchod přes kontroly proběhl v pořádku, dokonce jsem poprvé v životě nepípala, což je na mě velký zázrak. Pak už je stačilo počkat, až nám přiletí letadlo. Aby nám čekání uteklo, prošli jsme pár obchodů a já našla pana Krtečka, který mi teď v USA střeží klíče a určitě se ještě na pár fotkách objeví.
Přílet do Paříže byl velmi rychlý a zatím jsem osobně neviděla krásnější letiště, než je letiště Charlese De Gaulla. Nejen že má zajímavou architekturu, ale najdete zde i krásné obchůdky a volnočasové aktivity. Vynikající byl třeba koutek s počítačovými hrami, který byl zdarma. A mě osobně nejvíc bavil dětský koutek se zámkem plným Disney postaviček.
Nevím, jestli to bylo způsobené tak dlouhým čekáním, ale následný let z Paříže do Washingtonu byl nekonečný a ačkoliv jsem hypnotizovala obrazovku ukazující let, připadalo mi, jako bychom byli stále na stejném místě. Naštěstí letušky byly velmi příjemné a snažily se nám let co nejvíce zpříjemnit. Kromě toho byla možnost dívat se na vybrané filmy na dotykové obrazovce na sedadle před vámi, takže kdo měl zájem, mohl si krátit čas filmem. U mě vyhrálo Frozen a do teď se mi nepodařilo dostat většinu písniček z hlavy :-)
Vynikající bylo také jídlo, kromě aperitivu a krekrů, na nás také čekal hlavní chod (u mě zvítězilo kuře) a pak ještě menší svačina v podobě housky, jogurtu, smetanového sýra a pomerančového džusu.
Nasycení a unavení jsme konečně po deseti hodinách sezení v letadle, dorazili na letiště ve Washingtonu. Čekala nás už jen kontrola na imigračním, které jsme se trošku báli, protože pokud bychom se zdáli podezřelí, existovala ještě šance, že bychom mohli být posláni zpět. A věřte, že po zhruba 12 hodinách v letadle (započtena i cesta do Paříže) je další cesta letadlem to jediné, co vám chybí k cestě do Bohnic.
Naštěstí vše proběhlo v pořádku, a byli jsme vyzvednutí naším zaměstnavatelem na letišti. Jelikož jsme byli poslední skupinka, mohli jsme nasednout do minibusu a vydat se do resortu. V minibusech na nás už čekal box plný sendvičů, krabice brambůrků a cookies (těch pravých, domácích) a velké množství pití, zkrátka vše, co potřebujete ke štěstí. Dokonce nám bylo nabídnuto, že se cestou stavíme ve Wallmatu, abychom si mohli nakoupit vše potřebné. Z toho nakonec sešlo, protože se nám řidiči cestou patrně ztratili, takže místo 3 a půl hodin jízdy jsme jeli zhruba 5, takže jsme vážně nebyli schopni vylézt a jít nakupovat.
Nakonec jsme na ubytovnu dorazili kolem půlnoci a tak jsme se netěšili na nic jiného, než na postele. Přivítala nás skupinka lidí, kteří už na ubytovně byli, pomohli nám vynést zavazadla a zvali nás na párty, kterou jsme všichni kvůli únavě odmítli. Další den jsme pak zjistili, že pořádali párty jen na naši počest a že se nemohli dočkat, až uvidí Evropany (doufám, že jsme jim dalším večerem vynahradili předchozí zklamání).
Pak už jsme jen povlékli postele, vybalili to nejnutnější a usnuli spánkem spravedlivých.
Abych pravdu řekla, jsem hodně ráda, že mě další cesta čeká až za 3 měsíce.
A co vy, jak zvládáte cestování?
Mějte se krásně
Ema
Komentáře
Okomentovat